Zatímco Sněmovna je doslova kolbištěm, ve kterém poslanci vzrušeně pobíhají ve stranických dresech, senátoři chodí klidně v civilních šatech, i když i pod nimi stranický dres někdy prosvítá. To proto, že poslanci jsou zcela závislí na svých stranách - bez nich by se na kandidátní listiny nedostali. Musí proto sekat dobrotu, a odezírat z úst svého vůdce. Což se o senátorech říci nedá. Každý z nich se do Senátu musel dostat sám za sebe, za své lidské i profesní kvality. Strana mu někdy může pomoci, ale nevzniká tu žádná závislost: senátor není vázán žádnými pokyny.
 
Každodennost Senátu je v roli toho, kdo červeným inkoustem opravuje „písemky“: Senát opravuje chyby v zákonech, přijatých Sněmovnou: vrací poslancům zákony s mezerami a s chybami, a ti je pak – rádi neradi – schválí podruhé už bez mezer a chyb.
 
Senát je také zařízení proti „překocení lodi“ – což se ocení, až když jsou velké vlny. V našem, stále neklidnějším a nepřehlednějším světě, je třeba být velmi obezřelý a počítat s bouřemi. Když náhle rozčilená společnost prudce otočí doprava nebo doleva, vymění se ve volbách celá Sněmovna a má chuť z gruntu přepsat ústavu a rychle předělat nejdůležitější zákony. Ale i v této chvíli se Senát může změnit jen z jedné třetiny: Senát je uklidňující, stabilizující prvek politického systému, který zabrání státnímu převratu. Kupříkladu takovému Maďarsku dnes senát tuze chybí. 
 
Všechno ale záleží na voličích: když navolí stranicky stejně složenou Sněmovnu i Senát, ztrácí druhá komora smysl. Ona má být vyrovnávkou a ne razítkem, které pouze stvrzuje vůli Sněmovny.
 
Sněmovnu si udělají hlavně strany. Senát hlavně voliči. Proto je třeba nejen jít volit, ale hlavně trochu předem popřemýšlet.